Martin Horák
Last minute
Galerie Eskort, Brno , 15. 9. – 6. 10. 2006, text Pavel Ryška

Nicolas Bourriaud prohlásil, že všichni současní umělci jsou tak trochu dýdžejové. Není to pravda. Mezi umělci se najdou také obětaví sociální pracovníci, smělí organizátoři i tvůrci radikálních utopií. Samplování je spíš aktuální variantou a zároveň dalším pokračováním dlouhé a živé tradice manipulovaných nálezů z knihoven, smetišť, archivů, muzeí a dalších záměrně vytvořených i náhodných úložišť informací. Také olomoucký výtvarník [1] Martin Horák (ročník 1968), pověstný svými rozsáhlými sbírkovými fondy, transformuje a mixuje nashromážděný materiál nejrůznějšího původu. Přitom je radost sledovat, jak málo se jeho činnost podobá oficióznímu pořádku konceptuálních instalací.

Martin Horák není vášnivý sběratel. Nepátrá podle Plánu po chybějících částech mozaiky. Nechává své sbírkové akvizice dozrát. A když už přiloží ruku k dílu, není to projev stavovské cti brikoléra, který je hrdý na to, že si vystačí s tím, co je zrovna po ruce, ale nutnost, vyplývající z pozice umělce, který si nemůže dovolit zaplatit práci řemeslníka.

Martin Horák zval do Eskortu reklamním sloganem cestovních kanceláří, který je příslibem fantastickéhozážitku za skvělou cenu. Výzvy jsem uposlechl a výstavu navštívil na poslední chvíli. Ukázalo se, že příslib nezestárnul ani o minutu, protože Martinova cestovka je orientovaná retrospektivně.
Instalaci na první pohled dominuje výřad plastových zátek simulující nárys geometrického řádu s přesahem k obrysům pořádku – s neostrým rozpětím od spartakiád k firemní kultuře 90. let.
Ústředním objektem je pro mě pod stropem zavěšený rotující černý disk, zploštělá verze diskotékové koule, pokrytá černými sklíčky, protože se dotýká mé paměti. Do čtrnácti let jsem bydlel v paneláku vyzdobeném černým monochromem, vlastně mozaikou z drobných černých čtverečků, kterému místní přezdívali „krematorium“. Asociace byla tak silná, až jsem uvěřil, že musí jít o sklíčka získaná z asanovaného sídliště ze sedmdesátých let. Nedalo mi, abych se Martina Horáka nezeptal na jejich původ. Potěšilo mě, když jsem se dozvěděl, že je z žádného paneláku neoloupal. Tím se jen potvrzuje, že Martinovy objekty nejsou kontejnery na vzpomínky, ale precizně sestrojené glosy.

Instalace v galerii Eskort nemá koncentrovanou sílu kyseliny Olomouckého výtvarníka [1].
Atmosféra Last minute je spíš roztokem iluzí a zklamaného příslibu něčeho jedinečného a důležitého... Martinovi se podařilo izolovat očekávanou chvíli, která nepřišla. Okamžik, v němž se něco pokazilo. Něco skoro nepostřehnutelného, jako je třetí objekt brněnské konstelace - drobná flitrová zeměkoule zadrhnutá na drátkové ose. Netočí se. A přece se třpytí!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

[1] Olomoucký výtvarník je název samostatné výstavy Martina Horáka v pražské galerii Jelení, která proběhla v listopadu 2005. Součástí instalace byla laťková konstrukce s textem „náš nejlepší olomoucký výtvarník“.